Přední český neuropatolog a publicista František Koukolík prochází v knize O lidském srdci světem lidských emocí od jejich evolučních počátků až po nejnovější poznatky neurovědy. Čtenář se dozví, že vědci se dosud neshodli ani na tom, co emoce vlastně jsou, jak je zpracovává mozek, jak je formuje kultura, v níž žijeme, a mají-li něco společného láska s nenávistí. Cesta vede od výzkumů na Nové Guineji přes sumerské milostné básně až po snímkování mozku ve funkční magnetické rezonanci.

Pozornost patří i hudbě, poezii a smutku - tedy těm oblastem lidského života, v nichž emoce promlouvají nejhlasitěji. Kniha je psána pro každého, kdo se kdy pozastavil nad tím, proč cítí to, co cítí - a nenašel hned vysvětlení.

František Koukolík píše s přesností vědce a rozhledem člověka, který celý život přemýšlí o tom, co nás dělá lidmi. Jednoduché odpovědi na otázky lidského srdce neexistují - ale ptát se vždy stojí za to.

Zorka Růžová byla básnířka. Písňové texty psala jaksi mimochodem - a přitom z nich dýchá živá poetika, jemná ironie i hluboká lidskost. Studovala na střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově, kde ji Hutka poznal v roce 1965. Stala se pro něj první zprostředkovatelkou poezie, kterou rychle přijal za vlastní. Díky ní se dostal k americkým beatnikům, zejména ke Gregorymu Corsovi, jenž nasměroval jeho první literární kroky.

Na obou stranách desky zaznívají překlady světových hitů - Donovana či Boba Dylana - vedle původních písní, na nichž se podíleli skladatelé Vladimír Veit, Štěpán Rak nebo Hvězdoň Cigner. Všechny texty nesou Zorčin rukopis: svérázný, nezaměnitelný, vykořeněný z dobové fráze.

Nejznámější z nich, píseň Cizinci, se dnes zpívá jako lidová. Nejdojemnější je snad Kvartýr - plný poťouchlé ironie, která je až soucitně něžná k malým lidským snům o lepším bydlení a reprodukci Slavíčka v rámečku z Díla. A nejpůsobivější možná Rozcvička a Tango o Praze, napsané v době, kdy beznaděj sedmdesátých let - slovy Jaroslava Hutky - „šla přehazovat vidlema“.

V roce 1976 odešla Zorka Růžová se synem Vavřincem do Paříže. Psaní pozvolna zanechala. Vše, co napsala, zůstalo nevydáno. Až dosud.

Deska vychází na 180gramovém vinylu - obal i příloha nesou kresby Zory Růžové. Součástí každého číslovaného kusu je individuální kód ke stažení celého alba v digitální podobě - včetně písně Stromek, která se na desku již nevešla, a přesto k ní neodmyslitelně patří.

Nové album Petra Linharta Šénau je cestou do krajiny, kde se vzpomínky mísí s mlhou, dětské deníky jsou nečitelné šifry a přízračné vlaky se míjejí na stříbrných kolejích. Linhart píše o místech, která zmizela, a o lidech, kteří tu stále jsou - ať chceme nebo ne. O sudetské Dianě, která se koupe v rybníce za bouřky. O Marii, které píší básníci z druhé strany Facebooku. O Oldřichu Janotovi, postávajícím před kostelem, zatímco se s ním všichni loučí uvnitř. O výpravčím v brněnském parku, který řídí pohyb supících vlaků a nestojí za to ho budit.

Název alba odkazuje k teplickému Šanovu - Schönau, krásnému městu - odkud přišly první akordy, první zlaté strunné lišky z NDR a první tušení, že tohle všechno bude jednou k něčemu dobré.

Ve studiu se spolu s Petrem Linhartem sešli jeho tradiční spoluhráči: Josef Štěpánek, Jan Steinsdörfer a Jaromír Honzák. Štěpánkovy aranže tu dostávaly finální tvar až při samotném nahrávání - společně, v dialogu všech zúčastněných. Tři muzikanti, kteří vědí, kdy hrát a kdy nechat prostor tichu.

Šénau je album o nostalgii, ale ne nostalgické album. Je příliš střízlivé na to, aby lhalo, a příliš laskavé na to, aby soudilo.

Vydání finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR. Vinylová podoba alba vychází pod hlavičkou edice CXI, tedy v limitovaném nákladu 111 číslovaných kusů.

Deska vznikala v letech 2025-2026 v domácím studiu Cilina a je výsledkem trpělivé práce s detailem, energií i emocí. Název 300 vlaků odkazuje k básni Josefa Kainara a obraznosti cesty napříč hudebními krajinami. Album přináší radost, nadhled, poezii i jemný smutek, který se skrývá pod povrchem i těch nejrozvernějších melodií.

Jde o soubor krátkých vzpomínek, glos a drobných příběhů, které Jan Rejžek zaznamenal na svých cestách i při osobních setkáních. Proplétají se v nich hudba, literatura, divadlo, sport i politika, slavná jména i obyčejné lidské osudy - vždy nahlížené autorovým osobitým pohledem, s typickou ironií, nadhledem a neochotou přizpůsobovat své názory očekávání druhých.

Nejde o kroniku ani o pokračování životopisu. Spíše o otevřený batoh vzpomínek, z něhož autor vytahuje příběhy, postřehy a okamžiky, které by byla škoda nevyprávět.

Nové album je střídavě drsné, melancholické, ironické i poetické. Dědeček se dívá na dnešní svět bez iluzí, ale neztrácí humor ani schopnost překvapivě přesné zkratky. Jeho písně komentují lidskou pošetilost, moc, strach, vztahy i dobu, ve které žijeme - a stejně neúprosně obracejí pozornost i k člověku samotnému.

Na nahrávce se podíleli Norbi Kovács, Olin Nejezchleba a Jiří Zelenka. Sny starého pistolníka jsou albem pro posluchače, kteří mají rádi chytré texty, osobitý humor a písničkářství, které si i po desetiletích zachovalo svobodu, nadhled i odvahu pojmenovávat věci pravými jmény.

Vydání alba podpořil Ochranný svaz autorský programem Partnerství.

Kniha postupně popisuje všechny orgánové soustavy lidského těla. Každá kapitola začíná obecným úvodem k dané soustavě a pokračuje popisem jednotlivých orgánů. Výklad doplňují klinické poznámky, které ukazují, jak anatomické poznatky souvisejí s praxí. Pro toto vydání byl celý text znovu pečlivě zredigován a byly opraveny nepřesnosti v textu i obrázcích. Zejména v kapitolách o pohybovém aparátu byla značná část obrázků vyměněna a několik nových přibylo.

„Řadu let jsem žila se skrytým narcistou. Mít fungující a naplňující vztah s takovým člověkem je ale nemožné. Psychické týrání přišlo plíživě, ale bylo neúnosné, nefyzická agresivita narůstala. Rozhodla jsem se odejít, když ,Onar' začal proti mně používat a manipulovat naše děti, bez ohledu na to, co jim tím způsobí. Peripetie soudních řízení a trestních oznámení trvaly několik let. Jak prokázat násilí psychického rázu? To pravé peklo mělo teprve začít…

Mezitím už měl Onar další partnerku Janu a s ní další dítě. Vše se opakovalo jako přes kopírák. I ona byla nucena z toxického vztahu utéct a také jejich syn se ocitl v soukolí institucí, OSPODů a soudů… Stejný scénář a stejná bezmoc při prokazování domácího násilí, při snaze domluvit se na čemkoli. Nejhorší ze všeho je přihlížet tomu, že naše děti si do svých životů nesou obrovská traumata… “

autorka

„Nezapomínejte, že historie je varováním. Na prvním místě: Ptejte se skutečně důkladně a na správných místech, jak dopadly partnerky vašeho úžasného ctitele! A nic nedejte na to, že to byly všechny mrchy, které chudáka chtěly oškubat, zneužít, zostudit a vůbec poškodit. Jinak totiž můžete být další na řadě!“

z recenze psychiatra MUDr. Radkina Honzáka